Krajina východně za hradbami Prahy měla celou řadu rozptýlených usedlostí. První souvislou vesnicí ale byly právě Olšany, patřící koncem 13. stol. Milevskému klášteru. V nejstarší písemné zprávě z let 1306 – 1307 se potvrzuje prodej dvou zdejších dvorů s pozemky pražskému měšťanu Rollovi. Ve století 14. je jeden z Olšanských dvorů uveden v darovací listině císaře Karla IV., a to Novoměstskému klášteru sv. Ambrože. Na konci 14. století byly v Olšanech dva dvory a tři chalupy.
Druhým Olšanským dvorem byla viniční usedlost Proutková, která měla čp. 2 a stála v místech dnešní základní školy při úpatí Parukářky.
Podle zprávy z roku 1457 se u jednoho z dvorů nachází i stará tvrz, avšak počátkem 16. století, při prodeji dvorce v roce 1544, již o ní není ani zmínka. Dál, směrem na východ, pak byly Strašnice, Malešice, Hrdlořezy a také zcela zniklá vesnice Šešovice, o které se všichni historici jen dohadují, kde přesně ležela. Někteří jí přisuzují spojení s Hrdlořezy ale jisté je, že od poloviny 16. století o ní nikde není ani zmínka a nikdo nikdy nedokázal její přesnou polohu.
Určitě ale víme, že v roce 1781 bylo v Olšanech evidováno celkem 17 domů.
Vraťme se ale na území bývalé vsi Olšany v době, kterou ještě někteří pamětníci pamatuji a vzpomeňme na stavbu nazývanou Güttlingovým dvorem. Vlastně už jen obytné stavení bývalého Gütligova dvorce. Stavení, které přežilo likvidace všech souvisejících koníren, skladů, stodoly, kovárny a kůlny.
Z těch všech zbořených staveb Gütlingův dvůr přežil a dočkal se rekonstrukce pro Československou akademii věd. Přesto ale i on byl v 80-tých letech zbořený, protože tehdy všemocné Revoluční odborové hnutí, které sídlilo v nedalekém „Penzijňáku“, získalo zdejší pozemky pro výstavbu svého odborářského hotelu Olšanka.
O původním Güttlingově dvorci (Olšany č. 25/4) existuje mnoho informací nashromážděných potomkem rodu vlastníků dvorce. Začněme tím, co o svém rodu a Güttlingově dvorci napsal:
Můj pradědeček Arnošt Vilém, který se dříve psal von Drost, pocházel ze starého Vestfálského šlechtického rodu. Z politických a profesních důvodů byl nucen přesídlit do Prahy, kde získal čestnou funkci tajného strážce u císaře Františka Josefa I. Za manželku si vzal Annu, dceru Emanuela, barona z Eckhardtu a Amalie, roz. Hübschové, díky níž se stal spolumajitelem tohoto dvorce. Pozdějším „většinovým“ vlastníkem se stal rytířský rod Güttlingů, kteří do Prahy přišli přes Vídeň. Do r. 1948 vlastnili tento objekt tři příslušníci rodu Güttlingů a Arnošt Ludvík Bořivoj Vilém Leopold Drozd, který zemřel v r. 2000.
V rodinných zápiscích vlastníků dvorce se píše, že od nepaměti býval dvorcem samostatným. Jeho majitelé se často střídali, například v 16. stol. ho v kostkách prohrál jakýsi Pavel Střelec. Další z majitelů, Vilém z Hradešína, jej pak v r. 1558 postoupil Starému Městu pražskému. Po Bělohorské bitvě v r. 1620 pak zůstal dlouho prázdný a postupně pustly i okolní vinice, na kterých se podepsaly pobyty vojsk. Koncem 17. stol. postupně zanikaly a ustupovaly polím a zahradám. Ještě v polovině 18. stol. se v záznamech o Güttlingově statku uvádí, že vinice na skalnaté a sluncem vyprahlé půdě jsou „vytlučené“, stavení opuštěné…
Kolem r. 1829 kupuje tento zpustlý statek od Kristiana Welsche otec Amalie Hübschové, majitel pražského hotelu „U černého koně“, pro svojí dceru. Amalie Hübschová se ve dvaceti letech provdala za Emanuela Eckhardta, syna majitele hotelu „U císaře rakouského“, který zanedbanou usedlost postupně zvelebuje.
Ten také nechal postavit nový kříž na „Volšanském vrchu“ zvaném též „Na Skále“ na místo starého, dřevěného, z roku 1822. Nový kříž byl vysvěcen
r. 1846, rok před smrtí Emanuela Eckhardta.
Z tohoto manželství vzešly děti Amalie, Emanuel, Anna, Karolina, Josef, Karel a Marie. Jejich matka, Amalie Eckhardtová se po ovdovění znovu provdala za jistého Kučeru a dále žila na tomto statku, kterému se tehdy stále říkávalo „U Eckhardtů“.
Poměrně podrobný popis dvorce – statku a života na něm se zachoval v německy psaných zápiscích rodiny Güttlingů.
Hlavní budova, krytá mansardovou střechou s dvěma vysokými komíny a šesti vikýři, byla původně nad okolím částečně vyvýšena a byla jedinou výstavnou budovou v okolí. Tehdy ještě na zadní severní straně rokle tekl z Olšanského rybníku potok do rybníku u Bezovky. Obytné stavení stálo přibližně uprostřed dvorce, na jižní straně sousedící s kovárnou (v místech naproti škole v Lupáčově ulici). Vedle kováře bydlel řezník a míval tu svoji „šlachtu“. Směrem k Olšanským hřbitovům se táhly stodoly, jimiž vedl průchod k obytnému domu. Na východní straně stávaly koňské stáje, vedle nich pak kůlny pro kočáry. Na severu na kůlny přiléhaly kravíny, u nichž stál jednopatrový šafářův dům. Na západní straně se rozkládala jedna z nejkrásnějších zahrad Prahy, kde se pěstovaly dokonce i mandle, fíky, meruňky a víno. Zahradní stezkou se přicházelo k divokým vínem obrostlému altánku se skleněnými zvonky, které se při každém zavanutí větru harmonicky rozezvučely. Olšanský dvorec požíval až do poloviny 19. stol. práva jurisdikčního a měl své poddané. Býval tu i obecní Olšanský úřad s tehdy nezbytnou šatlavou. K Olšanskému dvorci patřil také „zámeček“ na severní vyvýšenině. Byl to dům čp. 5 s prejzovou střechou o jednom poschodí se zděnou pavlačí s malými světničkami. V r. 1866, kdy řádila cholera, sloužil jako špitál. Léčilo se zde zejména černou kávou a bezovým odvarem. Zbořen byl po roce 1918.
Shora zmíněnou Marii Eckhardtovou si za manželku vzal Arnošt Gütling z Vídně, který se v dvorci usídlil od roku 1882. Žilo se zde idylicky, jako na malé vesničce. Kdo vcházel do dvorce, nemohl ujít pozornosti. Musel totiž projít průchodem z nynější ulice Táboritské, na který bylo z oken obytné budovy dobře vidět. Život v domě plynul poklidně, i když s hospodářstvím i zahradou byla spousta práce. O všedních dnech bylo zvykem, že v sedm hodin ráno už končily práce ve stájích, vše uklizeno a následující dopoledne bylo věnováno práci v domácnosti, vaření, práci na poli a v zahradě. Teprve odpoledne nastal úplný klid, majitelka pletla punčochy a háčkovala. Vyšívání byl přepych, k tomu docházelo pouze o nedělním odpoledni. Volné chvíle v domácnosti patřily společenským hrám, pro děti se hrálo divadélko, v zimě se při klavíru učily sboristky z divadla tancům a pravidelně se pořádaly domácí zábavy, na nichž vystupovali pozvaní operní zpěváci.
V Bezovce, kterou nechal po r. 1875 přestavět na restauraci s tanečním sálem A. Gütling (zbourána v r. 1936), se nemohla vynechat taneční zábava, i když příchod zablácenou cestou byl nesnadný. Portýr s lucernou musel chodit po prknech hostům naproti. Do Prahy se chodilo jen do Stavovského divadla na Ovocném trhu, kde paní Marie Gütlingová mívala předplacenou lóži.
U Güttlingů se jídávalo dobře a vydatně. Po celý týden býval k obědu trojí chod, odpoledne se svačívala káva, večer se ohřálo něco od oběda nebo se poslalo do Prahy k uzenáři. Vařilo se podle Rettigové a německých receptů.
Koncem 19. stol. patřila Gütlingově rodině celá Olšanská obec s širokým okolím. S časem ale musely pole i zahrada ustoupit překotné výstavbě obytných domů. Pevný regulační plán, připravený stavitelem a prvním starostou Karlem Hartigem kolem roku 1870 vnesl do tohoto stavebního podnikání pořádek.
Vzhledem k nivelizaci nových ulic sestoupil Güttlingův dvůr pod úroveň okolního terénu. Také skončila venkovská idyla a statek postupně pozbýval svého výsostného postavení.
Rod Drozdů, zmíněný na počátku pochází z Vestfálska, z okolí města Münster. Drozdové dosáhli hraběcího stavu, i když ostatní linie zůstaly ve stavu svobodných pánů. První písemná zmínka o rodu je z roku 1170. Původně se psali von Deckenbroeck. Poté začali užívat jména von Drost či von Droste, vzhledem k profesi či spíše činnosti, kterou měli na starosti. Drost znamená německy „fojt“ – u nás pak „rychtář“ – vrchností určený správce obce.
Po přesídlení do Čech na počátku 19. století si z profesních a politických důvodů jméno počeštili na Drozd.
Rod prospíval odedávna a v Münsterském biskupství držel „dědičná sídla“. Bratři se ve 13. století rozešli, jeden z nich zůstal ve Vestfálsku, druhý odešel do Holandska, kde jeho potomci žijí dodnes a vyrábějí světoznámé kakao Droste.
Olšany splynuly s Městem Žižkov a dnes po nich zbylo pouze jméno ulice, náměstí a jméno rozsáhlých hřbitovů.
Také je třeba zmínit i zjevný původ názvu Olšany. Kdesi na území dnešního Nákladového nádraží Žižkov, pod Židovskými pecemi, pramenil potok, který protékal mělkým údolím mezi svahem dnešních Olšanských hřbitovů a táhlým hřbetem kopce sv. Kříže. Údolí to bylo mělké, zvolna se svažující k západu a potok zde tvořil mokřiny, bohatě zarostlé stromy, milujícími vodu – olšemi. Potok, od nepaměti nazývaný Olšanský, se poprvé zastavil v Olšanském rybníku nad Olšanským, posléze Güttlingovým dvorcem.
O malém rybníčku v hospodě U Zeleného stromu nemluvě, to byla jen nádrž, ve které byly uchovávány ryby pro kuchyň hospody. Z Olšanského rybníku potok protékal zahradou dvorce a vtékal do původně mlýnského, Bezovského rybníku. Z něj pak tekl ve stopě dnešní Prokopovy ulice a zatočil se vlevo podél dnešní Koněvovy a Husitské. Tam, kde je dnes Orebitská ulice, stál dvůr Miranka a vedle něj mlýn Halovka. Potok pak směřoval prudkým svahem tam, kde je dnešní Trocnovská ulice do malého rybníčku a u dnes již neexistujícího Jeruzalémského ostrova se vléval do Vltavy.
Z Olšanského dvorce, posléze Güttlingova dvora, dodnes zůstaly pouze obrázky a fotografie a také vzpomínka na den 6. května 1757, kdy se v okolí kostela sv. Rocha odehrála hlavní bitevní vřava, ve které pruský král Bedřich II. porazil císařské vojsko.